Poděkování patří všem, nedělejme z toho ligu, komu víc

V těchto dnech se jakoby pytel roztrhl s děkováním tomu a tomu, ale také tomu a onomu... Dovoluji si požádat, abych byl správně pochopen. Samozřejmě, že z obecného hlediska proti tomu nic nemám! Nejsem žádný závistivec. Řídím se motty: Přej a bude ti přáno, nebo Komu čest, tomu čest. A nic na tom nehodlám měnit ani v následujících řádcích.

Nemohu si však pomoct, ale zejména v těchto dnech nabývám pocitu, že když už byly zrušeny sportovní soutěže a nemáme komu fandit, vyhlásili jsme v republice ligu v tom, kdo víc, častěji, hlasitěji, svým způsobem i vtipněji a já nevím ještě jak poděkuje.

A tak děkujeme lékařům, zdravotním sestrám a dalším lidem pracujícím ve zdravotnictví, vyjadřujeme hold hasičům, vyslovujeme poděkování policistům. Ano, to jsou lidé v první linii, kteří si bezesporu úctu nás všech zaslouží. To je nezpochybnitelné a mám to tak rovněž já.

K těmto děkovačům, promiňte mi ten výraz - nejde o nic pejorativního, se přidávají ti, jimž se zdá, že se málo děkuje pečovatelkám v zařízeních sociálních služeb. Mají pravdu! A ukazuje se, že pokud si ony samy nepoděkují, tak to udělá asi málokdo. Bohužel! Sám se snažím v jedné organizaci, která se stará o seniory a nemocné, pomáhat. I když jinak, než takzvaně pečovatelsky. Proto vědomost o tom, co takové pečovatelství obnáší, mám. A tvrdím, že tuto práci, toto poslání, kterým pečovatelství nesporně je(!), nelze ničím ocenit.

Mám pocit, že obdobně, jako pečovatelky, jsou na tom v oblasti uznání a díků také vojáci. Přitom armáda je jedním ze základních pilířů, bez nějž by situace u nás nebyla taková, jaká je. Byla by asi mnohem horší. Nicméně o vojsku se, například na sociálních sítích, až na malé a ojedinělé výjimky, nemluví, nepíše.

A tak bych mohl pokračovat. A pokračoval jsem. V uvědomování si, komu dalšímu by bylo dobré také poděkovat. Skautům, babičkám, které šijí roušky, Vietnamcům... Tu jsem si uvědomil, že dosud snad nikdo nevyjádřil dík těm, kteří vedle svých domácností všestranně pečují také o své babičky a dědečky. Mnohdy jsou to navíc, sami senioři, kteří mají to štěstí, že ještě své rodiče mají. A přestože mají mnohdy i po psychické stránce dělat sami co se sebou, nezištně, bez aplausu, bez povšimnutí pomáhají a svým způsobem uvolňují ruce těm, kteří pomáhají lidem, jimž už nikdo jiný pomoci nemůže, o něž se už nemá kdo jiný postarat.

Prostě těch, kteří pomáhají velmi často bez povšimnutí, kteří mají ve své mysli až na prvním místě lidství, kteří se řídí trojslovím člověk člověku člověkem je mnoho. Česko si v těchto dnech pomáhá! Bylo by proto velmi nespravedlivé, abychom, byť v dobré snaze a bez postranních úmyslů, na někoho zapomněli. Česko je v těchto dnech prostě jeden tým. Ano, v týmu mohou být a také jsou lídři, avšak ani oni se, stejně, jako je to v případě sportovních manšaftů, neobejdou bez těch, jichž je mnohem víc, za jejich zády.

Proto, děkuji VÁM VŠEM, kteří nezištně, taktně, bez ohledu na politicko-stranické zájmy a názorové přesvědčení, prostě jen a jen ze svého lidství v těchto náročných dnech, kdy společnost děsí nový koronavir, pomáháte. VÁM VŠEM tleskám, děkuji, skláním se před vámi. VY VŠICHNI máte můj obdiv a respekt.